jíme kaktus, národní park, vesničané

Vyrážíme do města a po cestě vidíme odbočku na národní park. Po červené prašné cestě jdeme pěkně dlouho a protože hlad, zkoušíme jíst něco, co je podobný opuncii. Vzhledem k tomu, že kaktusy se neradi nechávají sníst, ještě hodinu vybíráme z rukou trní. Ale ta chuť stála za to
Těsně před vstupem do parku si stopujeme angličany a ty nás provezou vstupní branou. Jsme uvnitř u zvířátek. Juuu, zebryyyy!  u vstupu zkoušíme domluvit dobrovolničení, či jinou formu splacení vstupu ale paní manažerka je neoblomná. Tak se aspoň zdravíme s opičkama, co tu probíhají. Zkoušíme se teda vrátit pěšky ke vstupu a procházíme kolem značky „beware of the lion“. Po chvíli nás dojede zaměstnanec a že jestli jsme se zbláznili, že tu jsou lvi, bizoni, hadi a nosorožci. Že tu nemůžeme chodit bez auta. Tak nás odváží z parku.
Cestou zpět si sedáme do stínu. 5, 8, 16, 33..a najednou je kolem nás 41 místních. My sedíme a oni v kolečku kolem nás. Tak na sebe koukáme. Klasika. Tady prostě jsou lidi zvyklí celý den třeba stát u dopravní značky, koukat na kolemjdoucí, nebo stát u silnice.