2 měsíce před cestou

Už za dva měsíce vyrážím na svoji historicky nejdelší cestu. Cestu kolem světa. Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit. Nechce se mi věřit, že už za pár měsíců budu brázdit Vietnamem, Indií, budu se pokoušet domluvit mezi Číňany, ochutnávat místní ovoce ze stromů a jíst street food, budu pořád lítat na záchod a denně řešit kde budu večer spát.
Nevím jestli si po cestě seženu práci, nevím, jestli se mi něco nestane, moje dobrodružné já mi gratuluje a zdravý rozum mě už při koupi letenek směr Srí Lanka opustil. V žilách mi proudí adrenalin, nejistota, vzrušení.

Tolik neznámých, zvládnu cestu Indií? Nevzdám to hned po Asii? Troufnu si stopovat sama? Dorozumím se vůbec? Bude mi stačit můj budget? Dokážu sehnat práci v Japonsku? Dokážu se vůbec přes všechny ty byrokratický sračky dostat do Číny?
Vím, že se o sebe dokážu postarat..ale v Evropském prostředí. V Asii jsem krom Hong Kongu, Filipín a Azerbajdžánu nikdy nebyla. A co teprv v Americe? V některých částech prý nejde stopovat vůbec, a v některých částech lidi prostě zmizí. Myslím, že zrovna střední a jižní Ameriku budu stopovat sama. Na Afriku se vysloveně těším.
Na všechno se vlastně těším. Na to nepohodlí, nejistotu, adrenalin, nové lidi.. Těším se, až mi ty neskutečně nádherný místa vytřou zrak. Až budu přítomná u obřadů a rituálů domorodých kmenů. Vhání mi slzy do očí už jen to, jak si prohlížím fotky všech těch míst, který jsem chtěla vidět a cítit, že je to už celý za rohem. Že už to mám na dosah. A těším se i na to, až to s Váma budu všechno sdílet